Jsme docela nesnášenliví

Jako zřejmě každá společnost na sebe my Češi můžeme a současně nemůžeme být pyšní. Máme charakteristiky, nad kterými se můžeme dmout pýchou, stejně jako oplýváme i vlastnostmi, za které bychom se měli spíše stydět. A někdy se také dmeme pýchou nebo se stydíme, to už podle své vlastní nátury.

S mým názorem na českou společnost pochopitelně nemusíte souhlasit. A nebudu se divit, protože jsou mezi námi lidé, které pro změnu nemohu akceptovat i já. Každý jsme jiný.

A tak je podle mne naše společnost charakteristická v první řadě tím, že si v jednom kuse stěžujeme. Je jedno na co, je jedno před kým. A někdy se zdá, že si stěžujeme na cokoliv, jenom abychom si stěžovali. A nemáme-li důvod ke stížnostem, nějaký si vymyslíme. Třeba i z toho, co ve skutečnosti kritiku nezasluhuje.

Dále jsme poměrně nesnášenliví. Míváme kamarády a známé, ale jestli se s těmito něčemu často oddáváme, je to pomlouvání těch ostatních, obvykle za jejich zády. A i k tomuto účelu si vždycky někoho najdeme. Kdykoliv chceme objekt, na kterém třeba nenecháme ani nit suchou, najdeme na každém něco. Anebo si u něj klidně i něco vymyslíme, jenom aby bylo do čeho se strefovat.

Rovněž jsme docela závistiví. Běda tomu, kdo má něco, co my nemáme, ale chceme to také mít! A jestli se v této závisti často lišíme od jiných společností, pak v tom, že nám často nejde o to, abychom to měli také, ale raději aby ten, kdo má něco, co mu závidíme, toto neměl. Aby o to přišel. Ono známé ‚nechci mít kozu jako soused, chci, aby mu chcípla‘.

Popsal jsem nás tu docela nelichotivě, že? Není to nijak pěkný obrázek vypovídající o stavu naší společnosti. Určitě jsem nás mohl charakterizovat i líp. I kladné vlastnosti naše společnost má. Ale napsal jsem to tak, jak jsem to napsal. Protože lichotit si umíme všichni, lichotit si umí každý sám. Kdežto to nepěkné si zamlčujeme. A chtěl jsem, aby to také zaznělo.